Je těžké uvěřit tomu, že některé oběti šikany, týrání a jiných trestných činů brání pachatele, a dokonce k němu pociťují sympatie. Jedná se o stockholmský syndrom, jev, který psychologové poprvé popsali před více než čtyřiceti lety. Co to přesně je, jak se projevuje a jak se ho zbavit?
Stockholmský syndrom: když oběť brání kata
Jedná se o psychologickou reakci, při níž se oběť identifikuje s agresorem. Nejedná se vždy jen o oběti trestných činů, ale také osoby žijící v toxických vztazích. Pro vyvázání se z této nesprávné vazby je nutná pomoc psychologa či psychiatra. Pro diagnózu stockholmského syndromu je zásadní splnění čtyř podmínek:
- Pocit nebezpečí: oběť věří, že kat je schopen nejhoršího chování.
- Mučitel následně odhalí i své kladné stránky.
- Přesvědčení oběti, že útěk není možný.
- Naprostá izolace oběti, která se cítí úplně osamělá a bezmocná.
Na jedné straně vzniká silný pocit ohrožení a na druhé straně doufáme ve změnu k lepšímu, tedy že pokud splním očekávání pachatele, můžeme se zachránit. Pokud se nám záchrana podaří, jsme nakonec ještě schopni pachateli děkovat a na to, že nás do oné situace dostal on sám, úplně zapomeneme.
Se stockholmským syndromem se bohužel setkáváme také v rodinách. Týrané ženy a děti nikdy netvrdí, že je násilník úplně špatný. Dokážou vyjmenovat nespočet jeho dobrých stránek či momentů.
Potom ale neumí myslet racionálně a zařadit toto nepřípustné chování do kategorie trestných činů, někdy jsou dokonce přesvědčeni o tom, že si podobné jednání zasloužili.
Jak získal stockholmský syndrom svůj název a jak s ním bojovat?
Tento termín byl poprvé použitý po slavné bankovní loupeži ve Stockholmu v srpnu 1973. Dva útočníci tehdy drželi zaměstnance banky jako rukojmí celých šest dní. Po propuštění oběti odmítly spolupracovat s policií a považovaly útočníky za své ochránce a osvoboditele.
Kriminalista a psycholog Nils Bejerot při prezentaci vlastních pozorování veřejnosti poprvé použil výraz stockholmský syndrom. Lidé s tímto syndromem potřebují dlouhodobou pomoc psychologa a psychiatra a výraznou podporu nejbližších.
Hlavním cílem léčby je pomoci oběti znovu získat správnou perspektivu a emocionálně ji oddělit od pachatele násilí. Tento syndrom se dá úspěšně léčit, ale nelze se ho úplně zbavit.
