Každý z nás by měl být trpělivý. Jedná se o jednu z úctyhodných vlastností, kterou jen tak někdo neumí ovládat, což je jistě škoda. Přečtěte si tento článek, a možná změníte své celkové myšlení, a pokud ne, jistě změníte vaše ovládání trpělivosti. Tento článek byl zveřejněn na facebookové stránce a je pojatý podle reálné situace.
Newyorský taxikář prozradil
Když mi madam zavolala, abych přijel na danou adresu, na čas jsem dorazil a zatroubil před domem. Po přibližně pěti minutách čekání nikdo nedorazil, a tak jsem zatroubil podruhé. Když stále nic, pomyslel jsem si, že jednoduše odjedu. Nějaký instinkt mi ovšem napověděl: Vydrž a běž ke dveřím. Zaklepal jsem tedy na dveře a čekal jsem. Po pár sekundách jsem zaslechl starý křehký hlásek, který prohlásil, že za malou chvíli dojde. Mezi tím bylo slyšet, jak za dveřmi někdo něco táhne po zemi.
Po otevření dveří
Hurá, dveře se otevřely a přede mnou stála přibližně devadesátiletá žena v neformálních dobových šatech a elegantním klobouku. Vypadala přesně jako ta dáma z filmů pro pamětníky.
Ohlédl jsem se za ní a uviděl jsem byt, který vypadal jako léta nevyužívaný – nábytek schovaný pod bílými plachtami, na zdech nebyly žádné dekorační předměty a vlastně ani nic jiného nebylo vidět. Až na jednu lepenkovou krabici plnou obrázků a pár sklenic.
První otázka a odchod do vozu
Můžeš mi prosím vzít kufr do auta? Zeptala se stará dáma v úctyhodných šatech. Neprotestoval jsem a samozřejmě jsem kufr odnesl do auta. Paní mi velmi děkovala, vlastně děkovala pořád dokola. Odpověděl jsem: nemáte zač, rád pro své cestující tyto podmínky zajistím. Jaký jsi hodný muž, to se jen tak nevidí, odpověděla dáma a dala mi adresu, na kterou potřebuje odvézt. K tomu dodala, zda mohu projet centrem. Odpověděl jsem, že cesta přes centrum není zrovna nejkratší. Dostala se mi odpověď: nevadí, na mě tolik nezáleží. Já už nikam nespěchám, jsem na cestě do domácího léčení. Její hlas se mi zdál křehký, a tak jsem se ohlédl zpětným zrcátkem a uviděl jsem její oči zalité slzami. Víte, nezbyla mi žádná rodina a pan doktor říká, že mi nezbývá moc času. Neváhal jsem ani vteřinu a vypnul jsem taxametr.
Dlouhý výlet
Jezdili jsme dlouhé hodiny městem. Projeli jsme sousední ulicí, kde žila se svým manželem. Poté jsme museli zastavit před obchodem s nábytkem, který dříve sloužil jako taneční sál, ve kterém jako mladá dívka tančila. A takto jsme cestovali dlouhé hodiny. Až najednou řekla: jsem unavená, prosím, odvezte mě na adresu. Odvezl jsem, byla to nízká bílá budova, připomínající rehabilitační dům.
U budovy stáli dva muži, kteří na madam již čekali. Umístili ji na vozík a madam se zeptala: kolik ti dlužím? Řekl jsem: nic! Musíš přece vydělávat na živobytí pro sebe a svou rodinu. Neodpovídal jsem, jen jsem ji objal. Dáma mě stiskla blízko k sobě. Popřál jsem jí hodně štěstí a začal jsem kráčet k autu. Cítil jsem uzavření života, bylo to hrozné. Celý den jsem již nedokázal nikoho vézt.
