Často se nám stává, že si nedokážeme vážit toho, co máme. Skutečnou cenu zjistíme, až když o to přijdeme. Nemluvím o materiálních věcech, ty lze snadno nahradit, ale o našich nejbližších, o našich přátelích, kamarádech. Protože teprve tehdy když o ně přijdeme, jim už nemůžeme říci, jak moc je máme rádi, co pro nás znamenají, nemůžeme se s nimi smát, objímat a prožívat chvíle štěstí, nebo i smutku.
Važme si každého okamžiku, který můžeme společně prožít, i kdyby měl být nepříjemný. A na oplátku jim dělejme drobné radosti, život nám to vrátí.
Příběh z nemocnice
Na pokoji leží dva nemocní muži. Jeden musí trávit většinu času v polosedě, aby mu z plic mohla odcházet tekutina. Druhý pouze leží, protože ho trápí kruté bolesti. A protože mají spoustu času, začnou si spolu povídat.
Každý z nich za celý život prožil velké množství věcí, a tak jejich hovor trvá hodiny. Pak dny, pak týdny, měsíce. Povídají si o svém dětství, o střední škole, o svých rodinách, o svých prvních láskách, o manželkách, o svých dětech, o tom, kde pracovali, co dělali, kam jezdili na dovolenou, kde jsou a co dělají jejich děti, kolik mají vnoučat. Je toho opravdu hodně o čem si povídají. Čas tak alespoň lépe utíká. I když jsou to věci, které jsou nenávratně pryč.
Co dokáže lidská představivost
Každé odpoledne má muž, co leží u okna možnost se posadit. Když sedí, začne vyprávět o tom, jak venku chodí lidé, kdo to je, jak jsou oblečení, co dělají. Nebo mluví o přírodě tam venku za oknem, o parku, o stromech, které tam rostou, o ptácích, co na nich hnízdí, o kachnách a labutích na jezeře, jak si děti na vodě pouští lodičky, hrají si, smějí se.
Ten druhý aniž by to viděl, si se zavřenýma očima představuje vše, o čem mu jeho spoluležící vypráví. Vidí všechny ty lidi tam venku, cítí vůni stromů, vody, slyší svist větru, a je to, jako by tam byl i on. Tak to jde den za dnem.
Stojí nás dobrý skutek tak moc?
Jednoho dne přišla do pokoje sestra, a přinesla mužům snídani. Ten co ležel u okna, však v noci potichu zemřel. Během dne bylo jeho tělo odvezeno, a postel zůstala prázdná. Když se to druhému muži zdálo vhodné, požádal sestru, zda by ho mohla přestěhovat na postel k oknu. Tak se také stalo.
Muž několik dní sbíral sílu, aby i on mohl pohlédnout z okna a vidět vše, o čem mu přednedávnem vyprávěl ten jeho spolu pacient. Když cítil, že to dokáže, pomalu se zvedal, opřel se o loket, a pak i on mohl pohlédnout z okna. Z něj však byla vidět pouze zeď vedlejší nemocniční budovy. Muž si lehl.
Když přišla sestra, zeptal se jí, jak je možné, že člověk, co tam ležel mu to vše mohl popsat. Sestra mu odpověděla, že to není možné, neboť muž byl slepý. Nejspíš nemohl vidět ani tu zeď za oknem.
Vše co dáme druhým, se nám vrátí
V tu chvíli si ten druhý uvědomil, že po celou dobu co si povídali, mu bylo krásně, a doslova cítil, jako by tam venku byl a mohl se těšit, ze všeho, o čem mu jeho spolu pacient povídal. Každý z nás může ve svém životě udělat pro druhého i docela obyčejnou věc, důležité je, že mu přinese radost a trochu štěstí.
