Snad ve svém okolí nemáte nikoho blízkého, kdo by trpěl duševním onemocněním. Lidé, kteří se s tím ve svém životě dosud nesekali, bývají často velice překvapen skutečností, že tato onemocnění často postihují i mladé lidi ve věku kolem dvaceti let.
Matka, jejíž syn onemocněl, říkejme ji třeba Marie, se svěřila, že synovy problémy začaly při studiu na vysoké škole, kde na ně kladli skutečně vysoké nároky. Nebyl jediný postižený, i několik jeho přátel bojovalo s duševními potížemi, a to zejména se schizofrenií, depresí, a s úzkostnými stavy.
Tato žena se nebojí otevřeně přiznat, že soužití s duševně nemocným člověkem je velice náročné, protože se mu zcela změní vnímání světa.
Neskrývat onemocnění duše
Zejména je zapotřebí přiznat si, že člověka takové onemocnění postihlo, nijak to nezastírat a skutečně vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Je třeba myslet na to, že duševní choroby nejsou méně závažné než onemocnění tělesná a mělo by se k nim a k jejich léčbě přistupovat naprosto rovnocenně.
Někdy se zdá, že se psychické problémy objevily bez zjevné příčiny a laici se tedy někdy mylně domnívají, že obdobně samy bez pomoci i vymizí. Problém je ovšem v tom, že se to obvykle nestane, a naopak bez odborné pomoci se tyto potíže mohou často i rapidně zhoršit.
Stejně jako u tělesných onemocnění je i u onemocnění duševních nejdůležitější co nejdříve pacienta vyšetřit a stanovit odpovídající diagnózu. Jen tak lze totiž započít s adekvátní léčbou. Jak vyplývá z Mariiných zkušeností, měla strach, že její syn přichází o rozum, ale když vyhledala lékaře, ten určil diagnózu a nasadil synovi léky, již po dvou týdnech zaznamenali zlepšení a oběma se výrazně ulevilo.
Maria rovněž doporučuje vnímat změny v chování vašich blízkých, s tím, že někdy mohou změny spočívat v emočně přehnaných reakcích, kdy jsou lidé najednou bezdůvodně smutní, propadají nadšení, aniž by je cokoliv vyvolalo, nebo jsou náhle hyperaktivní a lze je jen obtížně uklidnit. V jiných případech mohou být lidé zlostní, projevovat velmi zvláštní, iracionální postoje a podobně.
Jak lze nemocnému pomoct
Tyto zásady interakce s duševně nemocnými platí jak pro odborníky, tak i laiky a dá se říct, že při jejich dodržování vytvoříte pro daného člověka bezpečné prostředí, kdy jeho problémy nebudou zbytečně zhoršovány a může pracovat na jejich řešení.
Mezi tyto zásady patří zejména:
- schopnost empatie, tedy vcítění se do potřeb nemocného
- aktivní zájem o to, jak se postižený člověk cítí a co by potřeboval
- budování důvěry, aby nemocný věděl, že ve svém trápení není osamocený
- nabízení a podpora aktivit, kdy lze nemocnému nenásilně nabízet možnosti činností, které by mohl vykonávat a zaměstnat tak mysl i tělo
- akceptace potřeb, kdy je důležité nemocnému skutečně naslouchat a nechat ho například odpočívat, pokud to požaduje.
Nejdůležitější zásadou a radou pro každého, komu by snad někdo blízký takto onemocněl, je trpělivost a naděje, že s každým dnem bude daný problém vždy o něco menší.
