Pozemské putování je každému člověku určené. Někdo po Zemi putuje do svých devadesáti let, jiný svou pouť končí poměrně mladý. To byl případ i této samoživitelky.
Naomi Knighton ještě jako teenagerce byla diagnostikována závažná nemoc. Trpěla myeloidní leukémií, s níž neměla moc šancí dožít se vysokého věku. Přesto se s onemocněním prala, co nejvíce mohla. Dokonce se jí jako svobodné mamince narodil syn, což považovala za své největší štěstí. Splnil se jí totiž její velká sen o rodině. Sice neúplné, ale to jí tolik nevadilo.
Život mezi domovem a nemocnicí
Naomin malý syn J´varn si musel zvyknout, že jeho maminka velmi často kvůli nemoci pobývá i v nemocnici. Bral to ale jako běžnou součást svého života, protože nic jiného nepoznal. V době pobytu Naomi v nemocnici se o něho starala jeho babička, u níž mu nic nechybělo. Až na matčinu láskyplnou náruč. Byl vždy šťastný, když se z pobytu v nemocnici vrátila zase domů.
Tentokrát odejdu navždy
Když Naomi lékaři oznámili, že jí už nezbývá moc času, musela na to připravit i svého syna. Rozhodla se nic nezamlčovat a sdělit mu pravdu co nejšetrněji. Z jejích úst to přijme určitě lépe než od cizího člověka v nemocnici. J´varn byl moc statečný, když se dozvěděl, že jeho maminka umírá. Oba dva se pak odstěhovali k Naomině matce, kde měla Naomi prožít poslední chvíle svého života. Vyslovila přitom několik přání, jež se její matka a sestra rozhodly splnit.
Mít tak krásný náhrobek
Snem Naomi byl krásný náhrobek na hřbitově, aby měl její syn kam za ní chodit. Tak bude mít alespoň pocit, že je s ní. Také si přála mít bílou rakev a aby po jejím pohřbu byla uspořádána hostina pro všechny její příbuzné a přátele. Její sestra Kristy se snažila přání své sestry do puntíku splnit. Proto vyhlásila sbírku financí, z nichž by se pak náhrobek postavil.
Zdroj: Fabiosa
