Paní Jana Outratová, vzděláním statistik a informatik, si jako zaměstnání nejvíce oblíbila management (včetně jeho výuky). Po 23 letech strávených v kanadském exilu se brzy po návratu stala součástí pražského kulturního a společenského života. Své dojmy z emigrace a návratu, vzpomínky na mládí i stručné postřehy z českých dějin zpracovala do sbírky povídek“Dvakrát v jedné řece“.
Knížku iniciovala soutěž kanadského rozhlasu v říjnu 1989 o povídku na námět pádu Berlínské zdi. Za povídku“Breaking down the Walls“ paní Jana vyhrála první cenu. Za odměnu byla hostem sjezdu kanadských spisovatelů. Ti ji povzbuzovali, aby psala dál. Díky nim vznikla sbírka povídek „Where is my Home“, kterou paní Jana přepsala do češtiny a obě verze vydala současně v r.
2004 v Praze.
Paní Jano říká se „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Zvolila jste vskutku originální název pro svou knihu. Jaký byl tedy ten druhý vstup do jedné řeky?
Druhý vstup byl překvapivě náročný. Změnila jsem se nejen já, ale i moje země a to jiným směrem. Pokud jsem se v ní chtěla usadit, bylo důležité snažit se nezdůrazňovat svou jinakost. Kupodivu ani nezmiňovat své zahraniční zkušenosti. Lidi to nejen nezajímalo, ale jaksi je to i iritovalo. Zato je těšilo, když jsem se zajímala já o ně. To bylo pro mě jako systémového analytika podstatnou částí mé práce v informatice, a proto mi to šlo snadno. Díky tomu jsem navázala neuvěřitelné množství krásných a hodnotných přátelství. Samozřejmě také obnovila i stará přátelství.
Kdybyste mohla cestovat časem, bylo by něco, co byste udělala jinak?
Jistě nic zásadního, jen dost maličkostí. Se svým životem jak pracovním, tak osobním jsem více než spokojená. 57 let krásného manželství mluví samo za sebe.
Vaše kořeny jsou v České republice, ale dlouhá léta jste žila v Kanadě. Kořeny jsou jedna věc, ale vzpomínky a srdeční záležitost druhá. Nyní žijete ve své domovině, znamená to, že srdcem patříte do České republiky?
Narodila jsem se v Československu, žila v Kanadě a procestovala velký kus světa. Měla jsem přátele různých národností, při příjezdu do Kanady jsem už uměla anglicky, německy a rusky. Tam jsem se pořádně naučila francouzsky. Španělsky dokonce tak, že mě v latinských zemích často považují za místní. Považuji se proto za světoobčana. Proto jak na cestách po světě, tak i zde si snadno porozumím s lidmi různých národností i jazyků.
Nikdy není pozdě, aby si člověk plnil své sny a začal podnikat nové věci. Sochařině se věnujete krátce nebo už delší dobu? A co vás k této krásné umělecké práci vedlo?
Keramické sochařství a dřevořezbu jsem začala už v Kanadě, ale tady jsem s keramikou hodně pokročila. Mám skvělého učitele keramiky Marka Dobeše, pod jehož vedením pracuji už osmý rok. Nejvíce mě těší lidské postavy a obličeje, buď vymyšlené, nebo skutečné portréty. A také fantaskní figurky ve stylu Hieronyma Bosche.
Mimo to, že jste sama napsala knížku, které jsou ty, po kterých saháte na pultech knihkupectví?
Téměř výhradně dějepisné. Jak před cestami do cizích zemí, abych věděla, na co se dívám, tak po návratu, abych si v hlavě srovnala, co jsem viděla, případně pochopila víc při opětovné návštěvě téže země. A také nová zpracování českých dějin, která značně mění pojetí dějin, jak nám je podávalo naše školství. Hlavní na něm je, že České země jsou viděny jako integrální součást Evropy. Tohoto koníčka máme společného s manželem, rádi debatujeme nejen, co jsme přečetli, ale i kdy, kde a jak se některé dějinné episody překvapivě sobě podobají.
Když zrovna nepracujete, jak nejraději trávíte volný čas?
Mám potřebu tvořit něco rukama. Donedávna jsem si téměř výhradně šila své oblečení od kabátů po večerní šaty, pletla a háčkovala krajkové halenky i dlouhé šaty a vyráběla různé neobvyklé modely v romantickém nadčasovém stylu. Ráda si „hraji“ se zahrádkou. A také s vařením – vařím zásadně bez receptů. Samozřejmě bez koncertů, divadel, výstav a nejrůznějšího společenského života by mi na světě bylo smutno.
Děkujeme paní Janě Outratové, že si udělala čas a odpověděla na naše dotazy. Přejeme mnoho úžasných výrobků a kreativních nápadů.