Smrt je součást lidského bytí, ať chceme nebo ne. Čeká každého člověka na této zemi. Proto je podstatné si svůj život užít naplno. Na jeho konci vám pak zůstanou právě krásné vzpomínky, z kterých můžete čerpat do poslední vteřiny. Smrt je mnoha lidmi ve společnosti tabuizovaná. Nikdo se o ní bavit příliš nechce, je ale důležité ji přijmout jako fakt, jako skutečnost, že tu je.
Někdy nás může potkat smrt i nepřímo, a to ve smyslu odchodu blízkého a milovaného člověka. Taková ztráta může dlouhé roky bolet a někdy třeba ani nepřebolí. Je ale důležité se naučit s tím žít.
Smrt blízkého přítele
Tento příběh je o mladém muži, který nečekaně a náhle přišel o svého kamaráda. Šok vystřídalo hluboké trápení a muž nevěděl, co s tím. Přestal žít svůj vlastní život, jako by se pro něj zastavil čas. Odchod milovaného člověka byl pro něj bolestný a nepochopitelný. Hledal pomoc všude možně, a dokonce se obrátil i na cizí lidi pomocí sociálních sítí. Když se podělil o své trápení s ostatními, dostal mnoho zpráv, které jej měly podpořit.
Lidé vůči mladíkovi prokázali neskutečnou vlnu empatie a pochopení. Pomocí vzkazů mu dodávali odvahu, aby mohl jít ve svém životě dál a soužení ze ztráty blízkého v brzké době překonal. Muž se ovšem pozastavil nad jedním vzkazem. Napsal ho jistý pán v letech.
Laskavý vzkaz od moudrého muže
Muž mladíkovi napsal: Životem jsem se proplétal všelijak, nyní již mám sice stará kolena, ale jdu dál, a to i přesto, že jsem ztratil všechny přátele, rodinu, děti, známé. Všechny jsem totiž přežil. Chtěl bych vám s jistotou říct, že na umírání blízkých si časem zvyknete, ale není tomu bohužel tak. Každá ztráta ve vás něco zanechá a také vám něco vezme. Jako by vám někdo ukrajoval kousky vaší duše. Srdce mám zjizvené, ale je důkazem toho, že jsem byl obklopen lidmi, kteří za to stáli, které jsem opravdu miloval a oni mě. Tyto jizvy jsou svědectvím hlubokého citu a opravdového života, který jsem s milovanými žil. Někdy se může zdát, že tyto jizvy mohou člověka spíš zničit, ale opak je pravdou. Ony zocelují, činí člověka silnějším.
Život můžeme přirovnat k jakési lodi, která se houpe ve vlnách. A smutek pramenící ze ztráty milovaného člověka přichází v moment, kdy jedna velká vlna smete naši loď pod hladinu a všechno rozmetá. My ale musíme vyplout nad hladinu a zase se nadechnout, a i přesto, že okolo sebe vidíme trosky svého života, je potřeba jít dál a bojovat za své bytí. Chvíli potrvá, než se dostaneme do bezpečí. Cestou tak budeme proplouvat troskami vzpomínek, které budou bolet, nesmí nás to ale zlomit. Plujme dál a dál.
Vzpomínky budou přicházet, ale čím dál budeme, tím více se budeme vzdalovat bolesti a utrpení. A najednou se moře zklidní a my se budeme moci znova zhluboka nadechnout. V ten moment pochopíme, že jsme tento boj zvládli a můžeme jít dál po své životní cestě, jen ta jizva zůstane na srdci navždy.
Fotografie: iStock
